Carpe vītam - Užívej si život.

      Alespoň, že mám toho Petra, svého kluka, se kterým chodím skoro rok. Je moc hodný, ale díky přípravám na maturitu na mě nemá moc času. Popravdě mi teď jeho přítomnost docela chybí, tolik věcí bych mu chtěla říct, s tolika věcmi bych se mu chtěla svěřit. Jenže on se prý musí učit, ale jsou to jen výmluvy. Už nejmíň tři krát jsem ho nachytala v mé oblíbené hospůdce Pyramida, kde si spokojeně dával pár půllitrů zlatavého pití s vysokou pěnou ve společnosti svých nejlepších kamarádů. Večer mi pak od něj přišla velice milá esemeska: JEŠTĚ SE POŘÁD UČÍM, NEMÁM ČAS SE STAVIT. MĚJ SE. Musím říct, že mě to opravdu moc potěšilo, samozřejmě v opačném slova smyslu.

       Já chodím na střední zdravotnickou školu do Brna, naštěstí nebydlím na internátě, jsem zdejší. Ve třídě je nás třicet čtyři z toho třicet tři holek a jeden kluk. Jmenuje se David, je velmi hodný a tichý. Ve třídě se mi vůbec nelíbí, nemám ráda holčičí kolektiv. Pomlouvání a posmívání se druhým, není moje parketa. Už od začátku se Davidovi posmívají, pomlouvají ho, nadávají mu a v podstatě ho už nadobro oddělily od kolektivu. Jsou to mrchy. Ovšem od té doby, co jsem se ho poprvé zastala, jsem jejich terčem posměchu já. Nadávky, úškleby a jiné posunky, na ty jsem si už tak trochu zvykla, snažím se je ignorovat, i když v hlouby duše mě to sráží na kolena, nemůžu už s tím nic dělat.

Nejspíš jsem to nechala dojít moc daleko.

      Naštěstí mám Davida. Docela jsme se sblížili a nyní jsme nejlepší kamarádi. Nedám na něj dopustit. Je velmi pozorný, ohleduplný, chodím se k němu vypovídat, vždy mi poradí a dokáže mě podržet nad věcí. Mám pocit, že je to jediný člověk, který mi naslouchá a vnímá vše, co říkám. V jeho přítomnosti jsem sama sebou, uvolněná a bez starostí. Jen David ví, co se kolem mě děje. Ví taky o Zuzaně, to je naše spolužačka, která mě nemá v oblibě. Ona je velice dominantní, zlomyslná a sebevědomá. Ani nevím, jak to dokázala, ale podřídila si skoro celou třídu, všichni jí poslouchají a nedovolí si jí odporovat. Nevím, co jí k tomu vede, že mě nemá ráda a trápí mě. Nic jsem jí neudělala a radši se vyhýbám všemu, co by bylo společné s ní. Dokonce si mě jednou odchytla před školou a nadávala mi do nicky, husy atd. Nejhorší ale bylo, když mě nazývala Davidovo děvkou, courou a říkala mi, že můj kluk je se mnou stejně jen pro potěšení a ne z lásky. Chtěla po mě peníze a pořád dokola opakovala větu: ,, A opovaž se to někomu říct nebo si tě najdu a bude to ještě horší!“  Nikomu jsem to neřekla, ví to jen David a ten se mi zavázal slibem, že o tom bude mlčet. Na oplátku jsem mu slíbila, že to konečně začnu řešit. To se ovšem lehce řekne, ale těžce udělá. Zní to možná směšně, ale já se jí vždycky bála. Sice je Zuzana o půl hlavy menší, ale stejně z ní jde strach, a když se k ní přidá další část třídy, tak už to stojí za to.

      V poslední době se mi víc a víc nechce do školy, začínám si i vymýšlet výmluvy pro to, abych tam nemusela jít. Rodičům se moje absence na hodinách moc nelíbí, hlavně je rozčiluje můj zhoršený prospěch o dvě čtyřky a pět trojek. Kdysi jsem byla jedna z nejlepších a teď? Teď patřím k těm nejhorším. Učitelé se diví, co se semnou děje. Ráda bych jim to řekla, ale nemám na to odvahu. Zuzany se bojím! Nevím, co dělat, MÁM STRACH.

      Čím dál víc se stávám závislá na svém kamarádovi Davidovi, jen on mě dokáže opravdu pochopit a pomoct mi s mými problémy. I když jsem to nikomu neřekla, jsem si jistá, že jen on mě mohl podržet nad vodou. Nakonec po měsíci z Petra vypadla esemeska: PROMIN,ALE ME TO UŽ NEBAVÍ, DOUFÁM, ŽE TO CHÁPEŠ- JE KONEC! Popravdě mě to ani moc netrápí, protože jsem na Petra kvůli Davidovi skoro zapomněla. S Davidem se teď scházíme denně, mám v něm velkou oporu, mohla bych i říct: ,, Jsem na něm závislá!“