moje slohovky
Pocity méněcennosti zná asi každý, ale jak pak se má cítit Karkulka, jejíž babičku právě sežral vlk? Toť otázka… I když to pak nakonec dopadne dobře a jeden postarší myslivec, který ,,náhodou,, půjde kolem, rozpárá spícímu vlkovi břicho a osvobodí nevinnou Karkulku i s její babičkou. A aby toho nebylo na čtenáře málo, tak mu do toho chlupatého vlčího břicha narve kamení, zašije mu ho a tiše si odkráčí tak, aby to vlk nezpozoroval. Vlk se poté probudí, dojde se napít do studny vody a mimochodem do ní při té příležitosti i spadne. Jaká to náhodička, že?
S postupem věku a přibývajících vědomostí, mi ale jedna věc začala vrtat hlavou, jak to, že si vlk nevšiml toho, že mu někdo mezi tím, když spal, rozpáral břicho a že tam v něm pak má kamení? Začal jsem se o to zajímat do hloubky a fantazie mi jela na plné obrátky. Nechtěl bych být v kůži vlka, který spadne do studny a umře v ní na nedostatek vody. Chudáček, tohle se mi stát, tak si myslím, že to bylo naschvál.
Popravdě si myslím, že to s vlkem bylo takhle. Jedné krásné zimní noci, při malé vánici se v jednom velkém, zamokřeném, ale za to útulném křoví narodila vlčata. Bylo jich šest, vlastně sedm. To poslední bylo moc malé a všichni ostatní doufali, že nepřežije. Bylo to pro jeho dobro, protože v dnešní době i té dávně minulé vždy přežili jen ti nejsilnější. Jelikož byl tak malý a sourozenci na něj ustavičně šlapali, začali mu říkat Malej. A jak tak čas ubíhal, všechna vlčata rostla a rostla. Až jednou přišel ten osudný den, kdy už měli odejít z domu a žít si svůj nelehký život.
Malej si tedy začal hledat nový domov, byl slušný, hodný až do té doby, než potkal Karkulku. To byla jedna mladá hippiezačka s červeným arafatem okolo krku. Proto jí kamarádi z její crew dali přezdívku Červená Carccolka. Jelikož se to obecně u writterů uchytilo, říkali jí tak všichni. Hlavně ty její tagy na zdech měli červené podbarvení a tím byla proslulá. Malej se po zkoušce odvahy zapojil do jejich writterské sebranky a tím si podepsal svůj ortel smrti.
Všeobecně bylo známo, že Karkulky babička byla stará kořenářka a tajně pěstovala ve sklepení své chaloupky z perníku marihuanu. Ovšem bylo to jen pro potěšení, jak před třemi lety uvedla do policejního protokolu po prohlídce jejího domu. Teď už je čistá a má na starosti Karkulku, které umřela maminka. Karkulka si ale babičky náklonnosti neváží a na jejích očích se tahá s největším exotem v okolí.
Z počátku měla Karkulka Malého ráda, ale po čase jí začal vadit. Tak na něj ušila boudu. Přinutila ho, aby sežral babičku pod podmínkou, že si ho nechá. A on proto, že jí měl moc rád, dalo by se říct, že byl do ní zamilovaný, to udělal. Když ovšem zjistil, že to Karkulka nemyslela vážně, že se jen chtěla zbavit chudáka babičky, tak se sebral a počkal si na ní. Jakmile přišla domů, čapl jí za ten její arafat, přitáhl si jí k sobě a na jeden nádech jí spolkl: ,,Tak a máš to, ty zrádkyně,“ pomyslel si. Jenže to ještě netušil, že ho z okna viděl mladý, krásný, chrabrý myslivec, přítel Karkulky, který se rozhodl sečkat chvíli, než Malej usne a vysvobodit je z jeho břicha. Netrvalo to dlouho, Malej ulehl na kanape a usnul. V tu chvíli na scénu přiběhl myslivec, rozpáral Malému břicho, osvobodil babičku a Karkulkou. Jako pomstu mu do břicha naházel kamení a zašil tu obrovskou ránu. Poté společně s karkulkou odnesli vlka ke studni, pověsili ho za nohy a postupně ho spouštěli dolů do studny. Nakonec odřízli provaz, studnu přikryli poklopen a poklop zaházeli kamením.
Ovšem konec vám snad nemusím ani říkat, vlk umřel a Karkulka si dál žila svůj život.
Ale jaké z toho plyne ponaučení? To každý pozná sám. Někdo dříve a někdo později, jak se zpívá v jedné české písni. A kdo miluje, ať neztrácí naději.
